Týrané dítě se často snaží být co nejméně nápadné. Nechce vyvolat další násilí.

Fyzické násilí na dětech nezanechává pouze modřiny. Zasahuje jejich sebevědomí, důvěru v blízké lidi i schopnost cítit se bezpečně. Dítě přitom může svého rodiče dál milovat, omlouvat jeho chování a přesvědčovat samo sebe, že si za všechno může samo. Jak poznat, že dítě zažívá násilí? Proč o něm často mlčí a co může udělat člověk, který má podezření, že se něco děje? O tom jsme hovořili s PhDr. Zorou Duškovou, klinickou psycholožkou Dětského krizového centra, která se práci s ohroženými dětmi věnuje více než 30 let.

Za více než 30 let práce s dětmi jste zaznamenala posun v tom, jak společnost vnímá fyzické trestání?

ZD: Určitě ano a ten posun je dobrým směrem. Společnost se postupně učí přijímat, že fyzické tresty do výchovy nepatří. Přesto v Dětském krizovém centru v posledních letech zaznamenáváme nárůst počtu fyzicky týraných dětí i brutalitu některých forem ubližování. Část rodičů si stále přenáší způsoby výchovy, které sami zažívali v dětství. To, co bylo před třiceti lety společensky tolerované, ale dnes už nemůže být považováno za normální.

Ve výchově je mnohem důležitější pozitivní posilování žádoucího chování. Když dítěti jednoznačně ukážeme, co udělalo správně, ví, co má příště zopakovat. Samotný trest mu neukazuje, jak se má chovat dobře.

Může rodič své dítě milovat, a přesto mu fyzicky ubližovat? Co taková situace znamená pro dítě?

ZD: Láska může mít i patologickou podobu. Ale říkat, že dítě miluji, a zároveň ho fyzicky týrat a závažným způsobem mu ubližovat, pro mě není v pořádku. To není ta pravá láska. Rodič má dítě chránit, ne mu ubližovat.

Mezi dítětem a rodičem se vytváří nejistá vazba. Dítě často vůbec neví, co může očekávat. Jestli ten den doma najde rodiče milujícího, nebo trestajícího. Taková nepředvídatelnost narušuje jeho pocit bezpečí a může vytvářet základ pro úzkostné poruchy.

Dítě je navíc na rodičích citově i ekonomicky závislé a potřebuje si zachovat jejich pozitivní obraz. Představa, že by o vztah s rodičem přišlo, pro něj může být v určitém věku téměř nepředstavitelná. Proto někdy samo sebe přesvědčuje, že za násilí může ono.

Vzpomínám si na dívku, kterou její matka dlouhé roky velmi brutálně týrala. Dívka při konzultaci vyprávěla: „Když jsem byla malá, vždycky jsem si říkala, že mám nejhodnější maminku na světě, protože mě nedala do děcáku, jak mi říkala, že by to jiné maminky udělaly, když jsem tak zlobila. A teprve teď, když už jsem velká, vidím, že mi ubližovala.“

 

Podle čeho můžeme poznat, že dítě zažívá násilí, když o něm samo nemluví a nemá viditelná zranění?

ZD: Měli bychom věnovat pozornost výrazným změnám v jeho chování, prožívání, vztazích k lidem nebo školní výkonnosti. Děti, které jsou fyzicky týrané, navíc často bývají na první pohled nápadně způsobné. Třikrát pozdraví, dvakrát poděkují, nic si samy nedovolí. Když přijdou do naší terapeutické místnosti, někdy si spontánně nevezmou ani jedinou hračku. Snaží se být co nejméně nápadné, aby neupoutaly pozornost a nezavdaly příčinu k dalšímu násilí.

Část dětí je také přímo zastrašovaná. Pokud vám někdo opakovaně ubližuje a vy se ho bojíte, neriskujete, že uděláte něco, co by mohlo vést k dalšímu potrestání.

 

Jaké následky může násilí zanechat v psychice dítěte?

Narušuje důvěru dítěte v rodiče, jeho pocit bezpečí i zdravé sebevědomí. Sebepojetí dítěte se v mladším věku vyvíjí také podle toho, jaké informace o něm poskytují rodiče. Pokud mu opakovaně říkají, že je zlobivé, neúspěšné nebo že všechno pokazilo, začíná si tyto atributy zabudovávat do vlastního sebeobrazu.

Děti mohou na násilí reagovat různě. Některé se stáhnou do sebe, jiné začnou být agresivní, protože vnímají svět jako nebezpečné místo, ve kterém se musí bránit. Následky se navíc nemusí projevit okamžitě. Dítě může navenek působit spokojeně, ale zkušenost s násilím si nést hluboko v sobě i do dalších vývojových období.

Co by měl udělat člověk, který má podezření, že je dítě doma týráno, ale nemá jistotu ani důkazy?

Není rolí ani odpovědností lidí mít jistotu. To už je otázka následného prošetřování okolností a odborné práce s dítětem. Pokud jako sousedé často slyšíme pláč dítěte, křik rodičů nebo bouchání nábytku, měli bychom tomu věnovat pozornost. Stejně tak pokud si všimneme modřin na netypických místech těla nebo výrazných změn v chování dítěte.

Fyzicky týrané děti jsou velmi odkázané na to, že jejich situaci zachytí někdo z okolí. Často totiž nedokážou samy požádat o pomoc. A právě člověk, který si všimne, že něco není v pořádku, může být jejich jedinou šancí na změnu.

Pokud máme obavu o konkrétní dítě, můžeme se obrátit na Policii ČR nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). V Dětském krizovém centru nabízíme možnost obrátit se na naši Linku důvěry, a to i anonymně.

 

Co byste chtěla, aby každý dospělý pochopil o dítěti, kterému ubližuje někdo, koho miluje a na kom je závislé?

Především to, že taková zkušenost láme duši dítěte a poškozuje jeho zdravý vývoj. Je to dítě, které potřebuje, aby mu někdo pomohl. A ta pomoc někdy začíná u dospělého, který najde vnitřní odvahu situaci uvidět, pojmenovat a předat informaci tam, kam patří, k dalšímu řešení ohrožení dítěte.

Každé dítě by mělo vědět, že mu nikdo nesmí ubližovat. Ani rodič, ani člověk, který je mu nejbližší. A pokud se to děje, má právo požádat o pomoc.

Každé dítě má právo vyrůstat bez násilí.